Měla jsem být na rozborovém semináři k 17. celostátní přehlídce výtvarných prací dětí a mládeže Blízko i daleko. Tedy, byla jsem. Na sobotní dopolední části programu. Pak jsem ale zjistila, že se probudilo mé introvertní já a dává o sobě hlasitě vědět, tak jsem využila možnost prohlédnout si výstavy ve Veletržním paláci.
Kromě procházky sbírkovou expozicí 1796–1918: Umění dlouhého století se zastavením u oblíbených obrazů, jsem si prošla aktuální výstavu Evy Koťátkové Moje tělo není ostrov.
Eva Koťátková: Moje tělo není ostrov
Na první pohled změť věcí poházených na zemi, sem tam nějaká bedna, konstrukce a šňůry, na kterých místo prádla visí texty. Prostorem se navíc linou hlasy. Vlastně hlas. Z reproduktorů.
Pro návštěvníky je ale k dispozici mapa, která spolu s úvodním textem vysvětlí koncepci a záměr…
…a najednou to dává smysl. Najednou to není změť věcí a zvuků, ale tělo. Těla. Části těl. Každé jiné, každé v jiných souvislostech. Obrovský sociální a enviromentální přesah. Pracovní a tvořivý prostor pro zapojení se do instalace… Spousta námětů k přemýšlení.
A na přemýšlení jsem potřebovala být sama (zvlášť v tom rozpoložení, ve kterém jsem byla), tak jsem se zbytku rozborového semináře vzdala.
P.S.: Kdyby vás zajímalo, co o instalaci říká sama autorka, mrkněte sem.