Dočkala jsem se. I když to bylo jen tak tak. Ale hezky od začátku.

Vojenský umělecký soubor Ondráš sleduji od jeho začátků. Ne, ne celých 70 let od vzniku tehdejšího souboru Jánošík ;), ale od rozpadu Československa a přejmenování souboru. V době, kdy se jednalo o jeho zrušení, v době, kdy tato (z mého pohledu) hrozba pominula. Málokdy mám ale šanci ho vidět vystupovat, protože v Praze je zřídka.

Na představení (k)Rok za (k)Rokem jsem měla spadeno od jeho premiéry, ale pořád to nevycházelo. Když už bylo v Praze, bylo vyprodané dřív, než jsem se o něm dozvěděla.

O derniéře, která byla 12. května v Divadle na Vinohradech, jsem věděla naštěstí včas. A tak jsem hlídala a dohlídala předprodej. No, předprodej, spíš spuštění rezervací. Nevím jak, nevím proč, ale vstupenky byly zdarma.

Takže děkuji Ondráši za pozvání, za to, že jsem mohla být u toho, když se s představením (k)Rok za (k)Rokem loučil. Pět let od premiéry, v roce, kdy bude slavit sedmdesátku.

V porovnání s tím, co jsem věděla z dokumentu ČT, doznalo zřejmě představení nějakých změn – nepostřehla jsem třeba scénu čepení nevěsty – ale bylo úžasné.

Od narození ke smrti. Celým životem nás nesou nohy, celý život krok za krokem. A možná i paralely ve společenském životě.
Nádherná hudba. Autorská, přesto evokovala lidovou. Některé motivy mi přišly povědomé a snažila jsem se přijít na to odkud. Ne vždy se mi to povedlo :).

Ještě jednou díky, že jsem u toho mohla být. A hodně všeho dobrého do dalších let.

Fotografie jsou z programové brožurky a video proma k představení.