Ve škole jsme se učili, že c je měkká souhláska. Po měkkých souhláskách se píše měkké i.
Jak je to doopravdy? Jak kdy. V mnoha případech skutečně píšeme po c měkké i, ale…
Po c píšeme také tvrdé y, ý
Kdy? Tak třeba:
- v některých přejatých slovech – cyklista, encyklopedie, recyklovat aj.
- v koncovkách podstatných jmen, která skloňujeme podle vzoru hrad – trucy, tácy, hospicy (u tohoto slova je v 7. p. možné použít jak tvar hospicy, tak hospici) atp.
- v koncovkách podstatných jmen, která skloňujeme podle vzoru předseda nebo žena, v nichž se c vyslovuje jako k, tedy např. Seneca – Senecy (i Seneky), Jessica – Jessicy (i Jessiky), Mallorca – Mallorcy (i Mallorky) atd.
(ale pozor, u podstatných jmen, která se skloňují podle těchto vzorů a c se vyslovuje jako c, píšme i: politici, skici i další) - v koncovkách tvrdých přídavných jmen, např. bezpalcými primáty, bezlímcý kabát (naštěstí se tato přídavná jména vyskytují zřídka :))
Tak co myslíte, je c měkká souhláska?
Kdybyste si na toto téma chtěli přečíst něco navíc, doporučuji článek s názvem „Bezkopcý úval známý svými hicy předlohou skici mistra Kopanici.“ Je c měkké, nebo obojetné?.
Chcete vědět, jak řešit různé záludnosti češtiny? Chcete se v češtině zlepšovat?
Sledujte rubriku Tahák na češtinu, v níž se s vámi dělím o ty jevy, se kterými se při opravách textů setkávám nejčastěji.
Nebo mi svěřte svou e-mailovou adresu a já vám vždy na začátku měsíce pošlu zprávu o tom, jaké střípky v Taháku a ostatních rubrikách blogu přibyly.
